Podle statistik se většina seniorů učí ovládat počítač anebo chytrý telefon a řešit problémy s tím spojené v rámci rodiny – nejčastěji s pomocí svých vnoučat, případně dětí. Co když ale takovou možnost nemají anebo se ji ostýchají využívat, protože se stydí anebo prostě jen nechtějí „otravovat“? Řešení, dokonce zdarma, přitom existuje. Už několik let ho každou středu od září do června nabízí obecně prospěšná společnost Polovina nebe v prostorách Centra sociální a ošetřovatelské pomoci v Praze 10.
Pravidelný počítačový kurz pro seniory začíná ve 13 hodin. Jak to tu chodí, jsem se přišla podívat druhý dubnový týden. Školicí tým Poloviny nebe je dnes tříčlenný a tvoří ho Hanka, Petr a Eda. Jeho součástí jindy bývá ještě Patrik. Dnešní trojice dorazila do Klubu pro seniory v Sámově ulici se čtvrthodinovým předstihem. Rychle přestavují stoly a židle, aby lépe vyhovovaly potřebám kurzu, především zapojují a do chodu uvádějí veškerou techniku, kterou si přivezli.
Jde v první řadě o velkou obrazovku, napojenou na počítač školitelů, a případně i o počítače pro ty, kdo by snad svůj vlastní k dispozici neměli. Na stole v rohu místnosti leží cedule s údaji, které umožňují připojit se zdarma k internetu přes zdejší wifi. Známý tichý zvuk pak brzy začíná vydávat varná konvice v rohu opačném, kde u malé kuchyňské linky chystá Eda pohoštění, a to nikoli pro sebe či své kolegy, ale pro přicházející seniory.
Káva s mlékem či bez, čaj, různé oplatky a sušenky i malá čokoládová vajíčka, připomínající nedávné Velikonoce, poslouží (samozřejmě rovněž zdarma) k tomu, aby se tu účastníci kurzu cítili příjemně, uvolněně, a aby mimo jiné neměli zábrany se na cokoli zeptat. A tak Eda starostlivě obchází všechny, kdo už dorazili, zjišťuje, co si kdo dá, a vzápětí tato přání plní. „Radši ne moc blízko,“ směje se paní, která právě dostala svůj hrneček s kávou, a staví ho dál od svého počítače.
Do začátku zbývá už jen pár minutek a prvních osm účastníků už se rozesadilo za stoly a nažhavuje svoje notebooky. Další dva senioři volí židličky vzadu, neboť pro dnešek se rozhodli zůstat v roli pozorovatelů, kteří chtějí zjistit, co kurz obnáší a jak to tu chodí. Soudě podle vzhledu, scházejí se tu šedesátníci až osmdesátníci. Dnes se jich tu nakonec sešlo jedenáct, ale bývá jich tu třeba i šestnáct. Přátelskou atmosféru umocňuje i přítomnost malého černého pudlíka, kterého jedna z účastnic kurzu přivedla s sebou. Pod stolem u jejích nohou uléhá na tenký polštářek, v rohu pak má mističku s vodou.
„Prosím vás, mně se nedaří přihlásit k účtu,“ hrne se do dveří energická paní, vybere si místo a vybalí svůj notebook. Petr se jí hned začíná věnovat. To už ale nastupuje Hanka s výkladem pro všechny, a tak se Petr s paní i s jejím přístrojem přesouvají do sousední jídelny, aby nerušili a mohli řešit svůj problém.
„Dnes jsme měli v plánu začít s kurzem práce s chytrými telefony, ale vidím, že jste si všichni přinesli počítače, a tak si zopakujeme něco z minula,“ přizpůsobuje se Hanka situaci, kterou zaznamenala. Věc, která ji v tomto kurzu musí potkat co chvíli, jak tuším já, rovněž seniorka. Šuplíčky paměti staršího člověka jsou totiž neskonale nacpanější, než ty u mladých lidí. (A Hanka, Petr a Eda – ti všichni mladí jsou…) Pro starší neřku-li staré lidi je proto daleko složitější a trvá jim mnohem déle ještě něco nového do přeplněných šuplíčků svých pamětí natlačit a zároveň to v nich také uchovat. Proto když Hanka rázně prohlašuje – „příště už ale určitě začneme s těmi telefony“, v duchu se maličko usmívám a říkám si: „Já bych si tím tak jistá nebyla…“
Náhle však zbystřím. „Zopakujeme si slučování pdf,“ ohlašuje Hanka. To je něco, co sama neumím a přitom občas docela potřebuju, a tak přestávám pokukovat po přítomných seniorech a soustředím se na výklad. Zaznamenám ale ještě Edu, který stíhá nejen odklízet či doplňovat prázdné hrnky a talířky, ale i podle potřeby přisednout k tomu či onomu účastníkovi a pomoci mu posunout se dál, pokud se na svém počítači na něčem zadrhnul.
Později v myšlenkách porovnávám tento kurz, jak jsem ho opakovaně zažívala před nějakými pěti lety, s tím, co vidím dnes. Co se výrazně proměnilo, jsou samotní senioři. Ne, nejedná se o nijak mladší ročníky než tenkrát, přesto počítačová gramotnost těchto dnešních seniorů zjevně vzrostla – a na to mohl zareagovat i kurz. Kupříkladu práce s pdf… Na takový stupeň se při školení před oněmi pěti lety snad ani nebylo možné dostat. Stále dokola bylo nezbytné vysvětlovat a opakovat jen ty nejzákladnější kroky – pomoci s odesíláním e-mailů, s přihlašováním na Facebook či vytvářením statusů, s hledáním informací na internetu k oblíbenému tématu…
A tak není náhoda, že webové stránky Poloviny nebe dnes už nabízejí hned čtyři různé online výukové publikace pro seniory, zaměřené nikoli jen na počítače, ale i na chytré telefony či tablety a videokonference. Pod hlavičkou společného názvu Pomáháme seniorům být online se tak lze ponořit do čtveřice témat: Výuka počítačových dovedností pro seniory, Práce s chytrými telefony v operačním systému Android, Tablety a nakonec Online komunikace: meetingy a videokonference. Ne že by se podle nich běžný senior dokázal všechno naučit sám. Avšak coby pomůcka pro účastníka kurzu či připomenutí toho, co už se člověk jednou naučil, ale najednou si nemůže vzpomenout – tak tuhle roli plní publikace skvěle.
Spojení s blízkými, ale i se světem obecně bývá největším problémem seniorů. A možnost online komunikace v tom hraje čím dál větší roli. Vždyť už i nejrůznější úřady a instituce čím dál častěji přecházejí na tuto formu kontaktu. A co třeba elektronické recepty, které seniorům mohou uspořit mnohdy náročnou cestu k lékaři…? Počítačová negramotnost je proto čím dál intenzivněji vyřazuje z každodenního života a činí je nesamostatnými, závislými na pomoci okolí. Nejrůznější způsoby online komunikace jim přitom mohou být nápomocné i při zdolávání pocitu osamělosti. Dokážou je propojit se členy rodiny či přáteli, ať už žijí či momentálně pobývají kdekoli, třeba i tisíce kilometrů daleko. A nestojí to přitom ani korunu.
I když osaměle se může cítit i člověk, obklopený nejbližší rodinou, a na vině může být právě i online komunikace. V hlavě mi kdysi utkvěla fotka z luxusně zařízeného domu, kde na velké pohovce sedí třígenerační rodina s bělovlasou babičkou uprostřed. Všechny ty dospělé děti a vnuci mají v rukou mobily a tablety, s nimiž usilovně pracují, zatímco babička s rukama v klíně hledí smutně před sebe. A představuji si, jak jinak by to mohlo dopadnout, kdyby i babička uměla zacházet kupříkladu s tabletem. Prostě by vstala, udělala fotku té povedené rodinné sešlosti na pohovce a všem přítomným by ten snímek pěkně hned poslala. A že by se pak nechytili za nos…?
Ivana Hudcová
